Církev v síti

Vojtěch Novotný

I.

Sebeláska, napsal Voltaire, "podobá se orgánu zachovávajícímu lidské pokolení: je nutná, je nám drahá, působí nám rozkoš a musíme ji ukrývat". Freud by to nenapsal lépe. Jsou ovšem lidé, jejichž ego je tak velké, že je skrývat nemohou a ani nechtějí. Naopak, sebeláska je vede k přesvědčení, že jistě mají druhým co dát, a tak vystavují sami sebe na odiv. Shlížejí se v tom, jak na ně druzí reagují, jako Ovidiův Narcis ve vodní hladině: "dychtí bezděky po sobě sám, sám sobě se líbí".

Pýchu mýtického hrdiny povzbuzovala zamilovaná Echó, Ozvěna, jež po něm opakovala vše, co řekl. Dnes narcistní osobnost vílu nepotřebuje. Bytní v komnatě ozvěn, kterou jí poskytují sociální sítě. Algoritmy umožňují, aby vždy a snadno našla, co hledá: sebe samu v umocněné podobě. Promlouvá do meziprostoru, ukazuje mu svou tvář, své činy a své názory – a je ve své výjimečnosti utvrzována prostřednictvím souhlasných a pochvalných ohlasů, jež na sebe nenechají čekat. Dokonce i ty odmítavé budují hypertrofující ego parazita, který čerpá energii z jiných lidí. Sebelibý člověk totiž, postřehl Erich Fromm, žije v "modu vlastnění", kde být znamená "inkorporovat". Zaujímá postoj "duchovního kanibalismu", který podle C. S. Lewisových Rad zkušeného ďábladefinuje vztahy v pekle.

Narcis má k dispozici prostředek, jímž eliminuje jakoukoli kakofonii v ohlasech na svá stanoviska: ty, kdo se mu znelíbí, může během několika vteřin exkomunikovat tím, že jim zablokuje přístup do své sociální bubliny. Ve světě informačně komunikačních technologií ale takové aktivní schisma nebývá zapotřebí. Tam totiž dochází k apriorní hairesis – k výběru jedinců, jejich zasvěcení a shromáždění do sekty. Naprogramovaní skřítci soukají pavučinu, v jejímž středu je gnostik usazen, z vláken homofilie, takže se do ní snadno lapí ti, kdo sdílejí tatáž přesvědčení a kdo se v nich vzájemně utvrzují. Nejsou to ale skřítci hodní. Naopak, v jejich umělé inteligenci je cosi dia-bolického: podporují rozdělení, pomluvu, konflikt.

Lidé jsou tímto virem nakaženi dříve, než zapnou počítač: synové Adamovi nesou Kainovo bratrovražedné znamení. Právě tuto inklinaci – sebestřednost a potírání druhých – v nich sociální sítě pokoušejí. Jejich polarizující důsledky proto přerůstají v kulturní války. Leckdy jednostranné, ale reálné a ničivé. Narcis se v nich chrabře vyznamenává. Neboť, podotkl papež František, pyšný člověk je popudlivý, zatvrzelý, náchylný k opovržlivým odsudkům druhých, při sebemenší kritice nebo neškodné poznámce reaguje přemrštěně, jako by někdo urazil jeho majestát, zpřetrhává vztahy k druhým lidem.

Nejzavilejším nepřítelem je zhrzený sobec. Ten je zlý aktivně a kreativně. Ti druzí, kteří se k němu připojují, dosvědčují onu monstrózní "banalitu zla", o níž psala Hannah Arendtová. Snad si ani nejsou vědomi, že se podílejí na Rufmord, vraždě slovem. Jejich svědomí je zastřeno a otupeno mravní netečnosti, jež člověku hrozí vždy a v prostoru sociálních sítí ještě více.

II.

Nastala doba postfaktická, jež je spojena se "společností spektáklu", která "dává přednost obrazu před věcí, kopii před originálem, představě před skutečností, zdání před podstatou". Tak ji nazval Guy Debord, jenž se přitom zaštítil výrokem Ludwiga Feuerbacha. Dávno před nimi psal Platón své podobenství o jeskyni, v níž jsou uvězněni lidé, kteří neznají reálný svět venku ani jeden druhého, jen stíny, jež se mihotají na stěnách, a zvuky, které se od stěn odrážejí.

I stalo se v oněch dnech, že v této jeskyni a v pavučině opřádající svět (world wilde web) uvázla rovněž církev bojující. Ne ta, jež bojuje "dobrý boj víry" (1 Tim 6,12), ale ta, v níž jedni hryžou a požírají druhé až do úplného zničení (Gal 5,5), nebo neúčastně či posměšně pozorují toho, kdo je křižován. Přitom se tu tvoří alternativní hierarchie. Taková, kde se vůdčí role chápe obratný influencer, jenž je "normální člověk" se stejnou okázalostí, jež jinému velebníčkovi velí, aby hladil blyštivé signum na své klenuté hrudi a přepočítával střapce na svém znaku.

Protože náš samozvaný pastýř z toho či onoho důvodu nemůže dělat běžnou kariéru, stal se samozvaným prorokem, bouřlivým revolučním předvojem církve zítřka. Neboť, pravil důvtipně Thomas Mann, "kde jakákoli ctižádost nahoru je nemyslitelná, zbývá ještě ctižádost dolů". A tak páter Nemo s věhlasem korzára jako mobilis in mobili vládne v hlubinách internetu. Když chce, užije torpédomet médií. Těmi je ostatně vyhledáván podle slov Písma: "mluví z nich svět – a svět jim dopřává sluchu" (1 Jan 4,5).

Zatímco vyjadřuje hrůzu z toho, jak klerikálové zneužívají moc, sám jedná stejně. Manipuluje druhými a určuje, čí čest bude zhanobena, kdo bude upálen na hranici veřejného mínění. Vůle k moci má tolik, že i projevy smýšlení Kristova označuje za faleš, v souladu se slovy Friedricha Nietzscheho: "V čem teolog vidí pravdu, musíbýt falešné: máme v tom téměř kritérium pravdy." Slepý vůdce slepých, který padl do jámy, strhává do ní další, a tak škodí Božímu království.

Přesto se kolem něho formuje virtuální církevní obec, jeho personální farnost či spíše diecéze, neboť toto společenství je autokefální. Je založeno na principu selektivní expozice: ovce se sdružují kolem Vůdce, kterého si zvolily. Svými lajky mu hajlují sine fine. Dávají mu najevo obdiv, přizvukují mu. Sdílejí jeho postoje politické, občanské, církevní. Rozdělení na jedničku a nuly je tu dáno jednoznačně a neměnně. Dohromady pak všichni tvoří komplexní organismus, v němž se podněty šíří všemi buňkami a synapsemi takřka současně.

Tato nepronásledovaná podzemní církev není církví mlčící, natož naslouchající. Naopak, řízně komentuje církev pozemskou a posiluje svou kohezi z její kritiky. Sama sebe vnímá jako její vzdělanější, rozumnější, otevřenou a dynamickou alternativu, a tak střílí od boku a ze zálohy. Většinou ovšem nikoli do vlastního ordináře, protože ten by mohl v církvi pozemské vyžadovat jednotu víry, mravů a disciplíny, i "dokonalou a trvalou zdrženlivost" – nejen tělesnou – "pro Boží království" (kán. 277 CIC/1983). Mohl by naléhat: "zdržuj jazyk od zlého…, čiň dobré, hledej pokoj a usiluj o něj" (1 Petr 3,10).

III.

Opatrnost je ale zbytečná, vždyť do tohoto předpeklí skutečný biskup nesestupuje a roli dohlížitele zde nevykonává, nanejvýš jako mlčenlivý pozorovatel. A kdo by se mu divil? Je přetížený, bezradný, chybující, jedněmi servilně uctívaný a druhými příkře odmítaný. Jenže… Pak tady lze nemilovat bližního a nedávat za něj svůj život. Pomlouvat, a "říkat tomu volnost slova (parrésia), demokracie a svoboda" (Theofrastos). Nenávidět a nepřipouštět si to. Tady se zlo může vydávat za anděla světla a žádný pastýř ho neusvědčí, natož aby vykonal "exorcismus". Snad by toto slovo ani nemělo být v uvozovkách, vždyť Zlý je tu nepochybně při díle.

Nemá biskup, ten skutečný, pro svou neochotu postavit se zpříma tomuto zlu podíl na cizím hříchu? Nepůsobí, že krev Kristova byla prolita nadarmo, jak napsala sv. Kateřina Sienská papeži? "Prosím vás, abyste si počínal tak, aby první Pravda neřekla vám s důtkou ono tvrdé slovo: Zlořečený buď, že jsi mlčel!... Vidím, že mlčením je svět pokažen, Nevěsta Kristova ubledlá, barva je jí vzata, protože jí vysáli krev, totiž krev Kristovu..."

Pánovo Tělo se pak zdá být malomocné: zaživa z něho kousek po kousku – tweet po tweetu, post po postu – opadává tkáň evangelia. A společenství svatých dopadá v chrámech jako Titanic: rozpadá se po nárazu na kru, z níž je nad hladinou patrna jen část, zatímco ta druhá je ukryta v internetové hlubině. Dekorum je zachováno, ale podstata chybí. Pozdravení pokoje, pokud k němu vůbec dojde, má toto předznamenání. Nakonec ale není nic snazšího, než se v kostele nepotkat a kolem oltáře neshromáždit. Slova Písma o smíření, jež má předcházet bohoslužbě, jsou vyprázdněna, a tím i kříž Kristův.

IV.

Co tu stojí, je jednostranné. Sociální sítě jsou jen prostředky vytvářející prostor pro mezilidskou interakci. Jako takové mohou být užívány i k dobru. Lze jimi podávat svědectví Pánu a zvěstovat jeho evangelium. Lze jimi sdílet informace, moudrost, krásu. Lze jimi upozornit na bezpráví a nebezpečí. Lze jimi hledat a nabízet pomoc pro potřebné. Lze díky nim poznat osobnosti, s nimiž bychom se jinak nesetkali. Mohou pomoci navázat první kontakt tam, kde by to jinak bylo obtížné. A tak dále.

Tato esej však kladla důraz na to, co psal již apoštol Jakub: "Považte, jak malý oheň může zapálit veliký les! I jazyk je oheň. Je to svět zla mezi našimi údy, poskvrňuje celé tělo a ničí celý náš život, sám podpalován pekelným plamenem… Je to zlo, které si nedá pokoj, plné smrtonosného jedu. Jím chválíme Pána a Otce, jím však také proklínáme lidi, kteří byli stvořeni k Boží podobě. Z týchž úst vychází žehnání i proklínání. Tak tomu být nemá, bratří moji" (3,6–10). Matouš z toho ve svém evangeliu vyvodil nejzazší důsledek: "Pravím vám, že z každého planého slova, jež lidé promluví, budou skládat účty v den soudu. Neboť podle svých slov budeš ospravedlněn a podle svých slov odsouzen" (Mt 12,36–37).

ilustrační obrázek: Echo a Narcis, Nicolas Poussain, olej na plátně, 1627